East Park Olomouc

„Za Olomouc jsem hrozně vděčná,“ říká zastupitelka města za spOLečně Ivana Plíhalová

„Za Olomouc jsem hrozně vděčná,“ říká zastupitelka města za spOLečně Ivana Plíhalová

foto: archiv hnutí spOLečně

18. 08. 2022 - 09:56

Ivana Plíhalová, herečka Moravského divadla Olomouc, ztvárnila za jednačtyřicet let své kariéry přes úctyhodných 200 rolí. V roce 1989 na jevišti přečetla výzvu ke stávce a stala se jednou z klíčových osobností Sametové revoluce. Před nedávnem oslavila 60. narozeniny, narodila se v Brně, kde vystudovala státní konzervatoř a v 19 letech se přestěhovala do Olomouce, jak s oblibou říká, do svého prvního a taky posledního angažmá.

Vaše přestěhování do Olomouce bylo tedy čistě z kariérních důvodů?
Ano, původně jsem sice měla nastoupit do Českého Těšína, ale dostala jsem velmi lákavou nabídku do Olomouce. Do Českého Těšína jsem tedy nikdy nenastoupila, a ocitla se tak v Olomouci.
 
Nikdy jste tohoto rozhodnutí nelitovala?
Ne, to opravdu nikdy. Já jsem za Olomouc hrozně vděčná.
 
Pokud srovnáte vaše olomoucké začátky s nynější podobou Olomouce, jde to vůbec srovnat?
Tehdejší Olomouc byla ne úplně pěkným městem, protože tu byla ještě sovětská posádka. My jsme dokonce bydleli nedaleko jejich kasáren, takže jsem vojáky potkávala každý den. Město bylo ošklivé, takové šedé, byly oprýskané domy, jestli na to období někdo vzpomíná s láskou, tak asi jen proto, že byl ještě mladý. Olomouc se strašně změnila, rozkvetla, domy se opravily, zeleň je tam, kam se ji snažíme dostat. Je to nebetyčný rozdíl a všichni mí známí, co za mnou zavítají, tak jsou z našeho města opravdu nadšení. 

Byla jste součástí olomoucké komunální politiky již po listopadu 1989. Zřejmě je to dnes už jiné, než tehdy. 
Nyní jsem v zastupitelstvu potřetí. Poprvé jsem se tam ocitla právě po revoluci, protože jsem se aktivně účastnila tehdejších událostí a vyhlašovala jsem v Hodolanech divadelní stávku. Na základě toho jsem byla doporučena mými kolegy z divadla do Zastupitelstva za Občanské fórum, ale protože jsem se předtím o politiku vůbec nezajímala, netušila jsem, o co jde. Moje první reakce na tuto nabídku byla odmítavá, domnívala jsem se, že můj tehdejší muž by mi to nedovolil. Když jsem to pak ale doma přednesla, bylo to naopak. Manžel s kamarádem mě přesvědčili, že právě takové lidé jsou teď potřeba. Tak jsem se v roce 1990 ocitla v zastupitelstvu poprvé. Byla to nádherná doba, tehdejším primátorem byl Milan Hořínek, úžasný pán werichovského typu, který již bohužel není mezi námi. Všechno se měnilo, všechno začínalo, a byla jsem velmi ráda, že jsem se toho mohla účastnit. Po dvou letech ale můj muž pravil, že „dost bolo“, já jsem ale čtyřleté volební období dokončila a byla jsem tehdy přesvědčená, že už nikdy. To nikdy trvalo dvacet let.

Přesto jste se do olomoucké politiky vrátila.
Dalších dvacet let jsem v politice vůbec nebyla, až ke konci tohoto období mě oslovila ODS, jestli bych za ně nešla do kulturní komise, na základě toho mi pak v komunálních volbách před 8 lety nabídli, jestli bych za ně nekandidovala. Nejprve jsem nechtěla, ale protože vím, že je nutné pomáhat divadlu, kultuře, jsem nakonec souhlasila, ale pouze jako nestraník. Nikdy jsem v žádné straně nebyla a ani nechci být. Kandidovala jsem jako nezávislá z desátého místa, v době, kdy ODS na tom nebyla úplně dobře. Z desátého místa jsem ale skočila na čtvrté místo, a ocitla jsem se mezi pěti zastupiteli, z toho dva jsme byli nezávislí.

Jaká to byla zkušenost?
Ty čtyři roky pro mě byly trochu rozčarováním. Možná právě proto, že z toho množství kandidátů – straníků jsem se tam ocitla já, a možná trochu nechtěně, jsem měla pocit, že jsem tiše trpěna. I když jsem je dopředu upozorňovala, že jsem solitér, že nejsem stranický příslušník, necítila jsem se tam moc dobře.

Z jakého důvodu?
Pořád jsem vnímala to, že jsem tam nějaká náplava. Chovali se ke mně slušně, to všechna čest, ale když docházelo na mnohá hlasování o důležitých věcech, bylo mi vždycky řečeno, že se to musí odhlasovat přesně takhle. A protože nejsem ekonom, nejsem právník, vlastně ani nejsem politik, jsem herečka z divadla, mnoha věcem jsem nerozuměla a věřila jsem tomu, že to tak je. Po těch čtyřech letech už mi to nenabídli, s tím, že už budou kandidovat pouze straníci. 
 
Nakonec jste do Zastupitelstva znovu vrátila, tentokrát ale v barvách hnutí spOLečně.
Oslovil mě Robert Runták, že zakládá nové hnutí a jestli bych mu poradila. Během té debaty z něj vypadlo, že mi kandidaturu nenabízí, protože se domníval, že budu kandidovat za ODS. Nakonec jsme se domluvili, řekla jsem ano, pokud budu moci pokračovat v kulturní komisi a pokud budu moct oddávat. To jsou dvě činnosti, které dělám ráda, mají pro mě velký smysl. Na kandidátce spOLečně jsem byla třetí a zase jsem skočila nahoru, ale chápu, že je to proto, že mě lidí znají z divadla, určitě to není za nějaké politické zásluhy. Dostali jsme tři mandáty, a tak jsem se potřetí ocitla v zastupitelstvu – s tím, že naposled. 

Přesto do toho jdete znovu.
Je mi čerstvě šedesát a nikdy jsem žádné politické ambice neměla, už jsem letos kandidovat do čtveřice nechtěla. Pravdou ale je, že máme skvělého náměstka Otakara Štěpána Bačáka, to je pán, který je na svém místě, který dělá pro Olomouc strašně moc, a protože jsem ho přivedla do hnutí, cítím jakousi spoluzodpovědnost a chci ho podpořit. A taky by mi bylo líto opustit tuhle partu lidí, kteří jsou mnozí velmi kvalitní, a mám je ráda.

Jak hodnotíte celkové působení hnutí?
Hodnotím jej dobře, není úplně ideální, že máme pouze jednoho náměstka a dva zastupitele, tudíž nemáme tu potřebnou sílu ovlivňovat věci, které by pro město byly dobré. Pan Runták měl opravdu dobrou ruku na výběr vhodných lidí. Jsme rádi také za nové členy, ze kterých jde cítit, že ty naše myšlenky opravdu pochopili. Nejsme strana, která chce expandovat do kraje nebo do celostátní politiky a jde nám opravdu „jen“ o Olomouc. Vážím si toho, že napříč hnutím máme různé názory, které občas vyvrcholí v mírnou hádku, ale pořád mám dojem, že si držíme zdravý rozum a dokážeme spolu komunikovat i přes nejednotné názory na různá témata. 

Co se za ty čtyři roky povedlo?
Spousta věcí se nepovedla. Co se povedlo, byl Ota. Pro mě je to zázrak. Neznala jsem se s ním, poznali jsme se, až když jsem byla za ODS v představenstvu Dopravního podniku. On tam byl náměstkem, a první dva roky jsme na sebe jenom tak zírali přes stůl. Potom došlo na volbu nového ředitele, a my jsme najednou byli na jedné lodi. Šli jsme na pivo a od té doby se kamarádíme. Ota je pro mě největší úspěch hnutí spOLečně, nesmírně rozumí ekonomice, nikdo ho neopije rohlíkem, je to charakterní člověk, nejde mu ani o post, ani o peníze, jde mu o dobro Olomouce. 

Myslíte si, že se během volebního období změnilo něco zásadnějšího v chodu města?
Určitě bych chtěla zmínit fungování Komisí městských částí. Přijde mi, že to mnohem víc funguje díky nim, možná bych se jim mělo dopřávat ještě většího sluchu. V těch částech místní lidé ví, co potřebují a co je třeba změnit. Co považuji za zásadní věc, pokud by se nám opět podařilo dostat do olomouckého zastupitelstva, tak je stoprocentně potřeba zapracovat na komunikaci s Olomoučany ze strany města. V tomto vidím velkou chybu, že město s obyvateli moc nekomunikuje. Díky lepší komunikaci by se mohlo předejít různým problémům a nepříjemnostem. 

A teď zpátky k vaší milované kultuře. Má Olomouc kulturně co nabídnout?
Určitě ano. Nesouhlasím s tím, když někdo říká, že centrum města pořádně nežije. To není vůbec pravda. My jsme kulturní město, je tu spousta vyžití a myslím si, že to postupně přebírají mladší generace a moc jim v tom fandím. 

Kolik vůbec máte na svém kontě odehraných rolí?
Vytiskla jsem si jejich celý seznam, který čítá číslo více než 200 a to tam nejsou zahrnuta hostování. 

To je opravdu obdivuhodné číslo. Jaké jsou vaše nejoblíbenější role? 
Mám takové čtyři zásadní role v mém životě, první z nich je Svatá Jana v historické hře od George Bernarda Shawa, dále moje zamilovaná Aldonza/Dulcinea z Muže La Mancha, poté paní Johnstonnová v muzikálu Pokrevní bratři. Za nejzásadnější roli považuji Boženu Němcovou ze hry Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu…, ve které jsem také zpívala písně Hany Hegerové, což šlo strašně krásně dohromady. Tyto čtyři role byly nejblíže mému srdci a pro můj umělecký život se staly nejzásadnějšími.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si jednou chtěla zahrát?
Vysněné role jsem si už zahrála, všechny další, které přišly nebo přijdou, už beru jako dárek. 

Další články