„Nelze najít psanou příručku, jak se stát dobrým capoeiristou,“ říká vicemistryně Evropy Zuzana Bordováčová

Zuzana Bordováčová se věnuje capoeiře sedm let a může se pyšnit světovými úspěchy. Minulý rok obsadila třetí příčku v kategorii pokročilých na Mistrovství České republiky. V roce 2016 se stala vicemistryní Evropy v kategorii pokročilé ženy. Kromě oficiálních výher ji přinesla capoeira i pozitivní změny v osobním životě. Olomoucký klub capoeiry chystá na 10. prosince Mistrovství Evropy v Bea kampusu.

Jak jste se dostala k tomuto stylu brazilského bojového umění?

Poprvé jsem to slovo slyšela někdy v 7. třídě na přednášce o Jižní Americe. Obrázkem, který capoeiru „reprezentoval" byla jakási dvojice lidí dělajících salta, jestli si to vybavuji správně. No a koho by něco takového nezaujalo, že ano? Podruhé jsem se s tím setkala, když jsem zjistila, že se capoeiře věnuje sestřenice. Koncem základní školy jsem začala hledat sport, nejlépe nějaké bojově umění, ve kterém by se hojně používaly nohy. No a tak jsem se tedy, díky letáčku na školní nástěnce, objevila na prvním tréninku a chodím na ně do teď. Vzhledem k tomu, jak je capoeira obsáhlá, se mám pořád co učit, což je asi hlavní důvod, proč mě stále baví a v dohledné době asi jen tak nepřestane.

Fotbal a hokej jsou sporty, které zajímají spíše kluky. Jak je to u o tohoto sportu?

Tohle je z mého pohledu trochu ošemetné téma. Když se člověk podívá na různé mistry a velmi pokročilé capoeiristy, drtivá většina z nich jsou muži. Není to ovšem dáno nějakou diskriminací, v olomouckém klubu tvořily dokonce jednu dobu asi 75 % dospělých členů ženy. Jedná se spíš o to, že muži se méně bojí jít do nebezpečných situací. Pak jsou tu rovněž nějaké fyzické rozdíly, díky kterým mužům jdou lépe některé akrobatické prvky například salta, nicméně to neznamená, že se je my holky naučit nemůžeme.

Ke capoeiře neodmyslitelně patří hudba a zpěv, proč?

Ano, hudba tam každopádně patří a to z několika důvodů. První pochází z dob otroctví, kdy byla capoeira používána k boji za svobodu. Jakožto s každým uměním a sportem, než se to člověk naučí používat, musí trénovat. Nicméně otroci, od kterých capoeira pochází, měli boj samozřejmě zakázaný. Kdo by taky chtěl, aby se jeho otrok uměl bránit? Proto ta hudba. Jakmile se blížily stráže, změnil se rytmus a všichni capoeiristi okamžitě věděli, že je čas přestat s bojem a začít tančit. V písních jsou taktéž schované životní moudrosti starých mistrů. Pro capoeiru je typické, že nelze najít psanou příručku, jak se stát dobrým capoeiristou, místo toho jsou tyto informace schovány v písničkách. Posledním důvodem, alespoň tedy z mého pohledu, proč bez hudby není capoeira, je, že když kolem mě zpívá a tleská padesát lidí, a to vše jen pro mě a mého soupeře, vyhecuje mě to k neskutečným výkonům.

Capoeiristé používají specifické hudební nástroje, mohla byste je čtenářům přiblížit?

Stěžejním hudebním nástrojem pro capoeiru je berimbau. Vzhledem se velmi podobá luku, na kterém je nasazená tykev. Takzvanou baterii tvoří tři berimbau lišící se velkostí tykve – cabaçy. Největší, gunga, udává rytmus, ostatní hrají podle ní. Další je pak buben (atabaque), tamburína (pandeiro) a agogo. Podle rytmu, který udává gunga se rovněž volí písničky, některé jsou vhodné pro rychlý rytmus, některé naopak pro pomalý. Písničky se zpívají portugalsky, ale člověk ten jazyk nemusí doopravdy ovládat, aby se je naučil. Samozřejmě to pomůže, ale není to nutností a časem stejně zjistí, že vlastně spoustu slov zná.

Jak vypadají tréninky capoeiry?

Přivítáme se, zahřejeme, případně si trošku na začátek zaposilujeme. Následuje důkladná rozcvička, protože rozsahy, především v kyčlích, jsou nezbytné. Dále následuje trénink technik, ať už jednotlivě, ve dvojicích nebo ve větších skupinách. Závěrem celého tréninku bývá roda, tedy capoeira ve své nejryzejší podobě. Jedná se o kruh tvořený lidmi, kteří tleskají, zpívají a hrají na nástroje. Nejdůležitější částí je pak dvojice, která v kruhu „hraje", jak my nazýváme souboj dvou capoeiristů.

Co si s sebou má vzít začátečník na trénink?

Aby člověk mohl dělat capoeiru, nepotřebuje kromě vůle učit se prakticky nic. Podobně jako v jiných bojových uměních, má i capoeira svou „uniformu" skládající se z bílého trička, speciálních bílých kalhot a pásku, který určuje technickou úroveň capoeiristy. Dá se tedy poznat, jestli se jedná o studenta, trenéra či přímo mistra.

Jak se liší souboj dvou soupeřů oproti ostatním bojovým sportům?

Na rozdíl od většiny bojových umění a sportů, cílem capoeiry není „soupeře" porazit či zneškodnit. Kopy a útoky neblokujeme, uhýbáme jim, snažíme se zachovat plynulost „souboje", hry. Dá se trochu přirovnat k nějaké strategické hře. Nejde ani tak o to kopnout soupeře, jak mu spíš ukázat, že jsem ho kopnout mohla, ale nechtěla jsem. To vše v rámci přátelské atmosféry, kdy se spíš zasměji, když mě někdo kopne nebo shodí, než aby mi to vadilo.

Na stránkách vašeho klubu je uvedeno, že se capoeira nedá jednoznačně přiřadit ani do kategorie bojového umění, sportu či folklóru. Jak to vnímáte vy?

Nezbývá mi, než s tím tvrzením souhlasit. Ať se na capoeiru dívám jakkoli, vždy svou „škatulku" přesáhne. Já si osobně myslím, že ať už chceme použít jakoukoli nálepku, vždy tím část capoeiry opomeneme.

Co vám capoeira přinesla do života?

Na rovinu, dala mi mnohé. Kromě spousty kamarádů a známých mi dala trošku jiný pohled na život, dodala mi sebevědomí, naučila mě, že když v životě něco chci, nejsou k tomu zkratky, ale námaha stojí za to. Díky capoeiře mám příležitosti cestovat po světě, dostala jsem se do dobré fyzické kondice, získala kontrolu nad vlastním tělem a v neposlední řadě i vím, jak se bránit, kdyby to opravdu bylo potřeba.

-kz-