Pavel Vrba: S nadsázkou je teď v Olomouci každý druhý architektem

Nejzajímavějším tématem z našeho oboru je složitost povolovacího procesu při vyřizování územního rozhodnutí a stavebního povolení a vůbec administrativa při povolování staveb.

Slibuje se, že se spousta věcí urychlí. Dle mého názoru to není úplně tak pravda. Veškeré dotčené orgány státní správy budou mít sice za povinnost nějaké lhůty, do kdy se vyjádřit. Z praxe ale i dnes víme, že termíny bývají prodlužovány a není jednoduché cokoliv ve stanovených termínech vyřídit. Pochopitelně je značný rozdíl mezi povolením rodinného domu nebo velkého komplexu budov. Problémem je dle mého názoru i nadbytečná byrokracie státní správy. Stavební úřad si potom podmiňuje vydání rozhodnutí dalšími a dalšími vyjádřeními, která mu v souvislosti se zmiňovanou byrokracií narůstají a on není kolikrát schopen se s tím vypořádat. Je to složité i pro něj a je tímto docela svázán.

 

 

Dalším úskalím je složitost našeho územního plánu. Nyní začíná proces aktualizace. Pro všechny by bylo přínosné, kdyby byl územní plán jednodušší a přehlednější – jak pro samosprávu, tak pro investory. Na aktuálním plánu mi osobně vadí například výškové regulace vyjádřené přímo čísly, třeba deset, čtrnáct metrů... Tato čísla ale vůbec nevychází z podstaty dnešních požadavků. 

Dobře. Představme si uvedenou výškovou limitaci. Pokud máte mít u domu například dole komerční parter, nejste schopni se tam dostat se třemi nadzemními podlažími, protože na ten parter musíte dostat jinou světlou výšku než v podlažích. Čili za mě by daleko příznivější bylo použití podlažnosti než konkrétní výška. Nastavené parametry jsou svazující a těžko se s nimi pracuje. Toto je můj osobní názor, se kterým spolu s kolegy dosti dlouze diskutujeme a názory se mezi námi liší.

To je těžká otázka a svou odpovědí asi spoustu lidí nadzvednu ze židle. V Olomouci, kde spoustu věcí děláme, je přístup bohužel méně vstřícný než ve většině jiných měst. Jako firma působíme po celém území naší republiky a přístupy stavebních úřadů se značně liší. Řekl bych, že přístup v Olomouci není natolik pružný jako jinde. Je to vždy o lidech.

Těch projektů je samozřejmě více. Našim pěkným projektem, na který můžeme být hrdí, je například dostavba BEA Campusu na Tř. Kosmonautů. Jakmile bude hotový, pomůže dotvářet tuto hlavní městskou třídu, kterou já chápu jako hlavní tangentu od nádraží do centra města. Na druhé straně bude realizována také zajímavá stavba – dostavba a rekonstrukce Úřadu práce, rovněž na téže třídě. Poté je to projekt pro Univerzitu Palackého – Envelopa, na ploše bývalé tělocvičny. Jedná se o 1. etapu VT parku v těchto místech. Občané se mohou těšit i na zelenou fasádu, zelenou střechu, budova bude splňovat moderní požadavky tzv. modrozelené infrastruktury.

Já to tak vnímám. Je to díky investorům jako je pan Tesařík, pan Morávek, kteří v očích olomoucké veřejnosti jsou často zmiňováni a jsou někdy i dosti nevybíravě verbálně napadáni. Až čas ale ukáže, jak zrovna tito dva lidé ovlivnili podobu Olomouce v této části města. 

Já osobně mám s tímto problém. Jak spousta lidí ví, já byl jedním ze spoluautorů první Šantovky Tower. Já si myslím, že ta hranice pro stavbu, tam kde je dnes, je naprosto v pořádku a já v tom nevidím žádný problém. Zmiňují se dálkové pohledy, porušení panoramatu. My, když jsme dělali projekt, tak jsem si projel všechny body dálkových pohledů. Kopa dnes užívaných argumentů je zavádějících a naprosto lichých. Podle mě i opravdu nepravdivých. V Olomouci je v poslední době každý, kdo něco postaví, hned architektem a odborníkem. I renomovaní architekti jako byl například pan profesor Ivan Ruller a profesor Vladimír Šlapeta na to měli dva odlišné názory a velice těžko se posuzuje, který z těch názorů je „správný a špatný“. Já si profesora Rullera, držitele státního vyznamenání za celoživotní přínos v oblasti architektury, strašně vážil a měl jsem ho za, v jistém slova smyslu, vizionáře. Pan profesor byl jeden z těch, který říkal, že je s výškovými budovami vše v pořádku a město Olomouc se bude rozvíjet a mělo by se rozvíjet i tímto směrem...

 

 

Tady jsou dva pohledy. Jeden je optikou odboru památkové péče, druhý Národního památkového ústavu. Je spousta pracovníků NPÚ, kteří mají zakonzervované postupy a přístupy, myšlení. Já myslím, že každý architekt, který v této oblasti působí, je zodpovědný za své dílo a nese si tu svou odpovědnost. To i tím, že dá na projekt své autorizační razítko. Souhlasím s tím, že spousta názorů nekoresponduje s vývojem ve světě. Já sám miluji Itálii a jezdím se do Itálie dívat a učit. Když si vezmete Florencii, kde se vlastně přímo v centru u galerie Uffizi staví moderní objekty, tak v Olomouci by to bylo nemyslitelné. Spolupracujeme s množstvím majitelů pozemků a objektů v městské památkové rezervaci a potvrzuji, jak je těžké cokoliv prosadit. Ta složitost a obstrukce mnohé odrazuje, takže se někdy objeví i přístup „nějak to udělat“ nebo do projektů vůbec nejít a nechávat objekty svému osudu. 

Nejde jen o technologie, ale jde o posun v myšlení, v projektech. Pokud objekt nemá být mrtvý, musí akceptovat požadavky doby. Není možné neustále lpět na starém využití. Dnes spousta objektů ve městě by si našla novou náplň. Ale jak lpíme na starých věcech, tak ty objekty nejsou dnes pro život možné...

Já myslím, že Olomouc má obrovský potenciál. Město je zelené, nezatížené průmyslem v tom negativním pojetí, plné vysokoškoláků. Město je cenné i tím, jak je zachováno to opravdové jádro. Současně myslím, že je potřeba daleko důsledněji propojovat centrum s moderním přístupem. Je zde snaha moderní stavby dostávat na kraj centra, resp. kraj Olomouce. Myslím si, že to není věc, která je v pořádku. Spousta lidí třeba také říká, že nákupní galerie Šantovka vylidnila město. Tohle je podle mě nesmysl. Je to přesně dobrý příklad propojení starého a nového. Je přeci na majitelích objektů v centru, aby se život zlepšil, i když i zde můžeme narážet na to, co jsme již o využití objektů v centru říkali. Všude na západě nejsou centra takto prázdná. V centrech se podniká, i soboty, neděle. U nás je mi líto, když je v sobotu odpoledne město prázdné a zavřené.  
HV: Aktuálním tématem je prostor olomoucké Tržnice, kdy město bude hledat provozovatele, jak to vidíš? 

Tržnice má obrovskou tradici. Na komisi pro architekturu jsme měli koncept, zadání na výběr nového provozovatele. Otázka je, zda je koncept v pořádku. Já tržnice miluji a navštěvuji je v každém městě, ať je to Paříž, Barcelona, města v Itálii, okukuji je, protože je mám fakt moc rád. Tam tržnice fungují jinak... nemyslím jen ty kryté. Pokud to má fungovat, je tomu potřeba dát sice řád, ale trhovci si musí podnikat i trochu po svém. Když vše přereguluji, tržnice ztratí pro ty drobné půvab a budou hledat jiná místa.

Pochopitelně smyslem podnikání je tvorba zisku. Developer jde do podnikání s nějakou cílovou představou. Nikdo nepodniká proto, aby se dostal do ztráty, nebo aby zkrachoval. Lidé ale vidí jen cenu za metr, třeba 50-60 tisíc. Ale je třeba vidět obrovský vstupní kapitál, který ten developer musí dát. Spočívá to v nákupu pozemku, na tom pozemku se musí vybudovat infrastruktura, odpad, voda, elektřina, plyn, poté jsou tu další legislativní povinnosti. Další věc, jen za loňský rok raketově stouply ceny na vstupu, železo, polystyren na zateplování atp. A samozřejmě velmi významně do ceny promlouvá i délka realizace projektu, protože řada jich trvá od nákupu pozemku po samotnou výstavbu díky již zmíněné byrokracii klidně i 10 let.

Přesně. Tím, jak vláda roztočila spirálu růstu mezd, to se promítá do všeho. Developer toto neunese bez navyšování cen. Marže šly ale oproti minulým letům dolů, naopak vstupy pořád rostou. Developer také buduje infrastrukturu, kterou poté většinou převádí bezúplatně či za symbolickou částku na město. Já nechci do detailu popisovat, jak je to v jiných zemích. Ale často, když chce developer stavět, tak mu město dovede k místu cestu, inženýrské sítě, protože ti lidé, kteří tam pak budou, tomu městu platí daně, je to přínos. To je ale strašně dlouhý proces a my jsme teprve na jeho počátku.