Zákulisí Tour de Franz 7/24: Kukuřičné lány Korutan

Ráno vysvitlo sluníčko a spolu s párou, stoupající z lesů, vytvořilo atmosféru, kterou prostě chceš zažít. Zbití po předchozích horách, a stejně jsme měli chuť sednout zase do sedla a pokračovat dál, protože krajina je za každou zatáčkou ještě o něco hezčí, než byla předtím. Před námi byl Klagenfurt.

Z cyklistického hlediska jsme narazili na zemi nikoho: podél hlavních silnic se souběžně s nimi vinou perfektní cyklostezky, po nichž ale nikdo nejezdí. Jen my. Kolem Lince to byl samý cyklista, a v Itálii jich asi bude ještě víc, ale tady - nikdo. Takže je možné stříhat zatáčky a jet doopravdy rychle, tím spíš, že většinu dne jsme jeli z kopce. Ale člověk si jízdu z kopce užívá jenom do okamžiku, než si uvědomí, že každý ztracený výškový metr bude muset zase vzápětí vyjet nahoru.

Obědvali jsme v Sankt Veit v italské restauraci, a všechno bylo najednou jiné. Čím víc na jih jedeš, tím větší je všude okolo bordel. Takový ten italský, naší mentalitě prostě bližší, a dokonce ta ristorante, ve které jsme se krimili, ve dvě zavřela a servírka italsky prohlásila, že mají do šesti do večera polední pauzu. Smůla, už nedostaneš ani vodu. Asfalt byl najednou horší, značení u silnic v nepořádku, a všichni byli v klidu. A tak člověk pomaličku ukrajuje kilometry táhnoucí se ke Klagenfurtu a k Villachu, a před sebou vidí další alpský masiv, který má to jediné štěstí, že je poslední. Pak už nás bude čekat jenom sjezd k moři.

Připrav se na hlad

Strávili jsme hodiny nad mapou úvahou, jestli pojedeme dál. Podle úvodního itineráře jsme měli mít v Klagenfurtu volný den, jenže předpověď počasí pro Rakousko byla všelijaká, promoklé a nedoschlé oblečení hnilo v taškách, a na italské straně mělo být slunce. Léto. Tak jsme se během jízdy podél nekonečných kukuřičných polí začali pomaličku přiklánět k variantě pokračovat. Nohy sice po dni odpočinku doslova volaly, ale usušit se a neonemocnět bylo asi skutečně menší zlo.

Že je klagenfurtsko už spíš Itálie, jsem pochopil v prvním obchodě, kde už prostě neměli normálního sejra. Moc mi ty parmezánovité věci nejedou, zkusil jsem to z nouze - a za půl hodině v sedle mi zase začalo být fest blbě. Tedy dobrá. Jestliže se těším na italskou stranu za sluncem, tak na rajčata a parmezány opravdu ne. Ve vzduchu větřím dva týdny hladu, o těstovinách s ničím a pětkrát denně pizza v téže úpravě, a Klagenfurt mě na to pomaličku začíná připravovat.

Přijeli jsme do města navečer, a bylo krásně. Marie Terezie, u jejíchž nohou jsem před čtrnácti lety vzdával cestu, seděl jsem v horečce a ptal se okolojdoucích na Bahnhof, se jako by usmívala. Bylo mi povoleno jet dál, na Řím. Za Františkem.

Preventivně pod střechu. A dobře jsme udělali

To krásné slunečné odpoledne mělo jeden háček. Na večer se hlásily ukrutné bouřky. Pro jistotu jsme se tedy chtěli ubytovat pod střechou, protože zmoknout ve třech dnech potřetí, neměl bych už ani v čem pokračovat dál. Přejeli jsme Klagenfurt třikrát z jednoho konce na druhý, než jsme našli ten správný slovinský Dom Mladinski, a dva postarší zubožení cyklisté v něm našli pokoj. Do půl desáté do večera jsem litoval peněz. Pak už ne. Nebe se zatáhlo a spustilo se z něj něco, co jsem už dlouho neviděl. Rozhodnutí o co nejdřívějším přejezdu na italskou stranu bylo konečné a neměnné.

Musel jsem vyhodit všechny svoje ponožky a dvě trička. Jednoduše neustály opakované promoknutí a nemožnost se pořádně dosušit. Do koše putovaly i sandály, ve kterých jsem jako poutník chtěl odjet cestu; rozlepily se a skončily tak mezi ostatním smetím. Večer jsem z internetu učinil další (už poslední) pokus uvědomit zahraniční novináře o naší cestě. Všechna italská média, regionální i celostátní, dostala avízo o příjezdech do jednotlivých měst, a tiše jsme doufali, že aspoň někdo.

Tak vítej, Itálie. Žádnou zemi nepoznáš z turistického letoviska nebo z dálnice tak, jako z pěší nebo z cyklistické túry. Tušil jsem další kulturní šok, ale že bude až tak výrazný, to ani v nejfantastičtějších snech. Trochu předběhnu vyprávění: celá Evropa končí tak nějak alpskými srázy dolů do moře. Itálie je Afrika, a nikdo mi to už nevymluví.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák