Zákulisí Tour de Franz 18/24: Dojezd teď už doslova na krev

V euforické náladě jsme, rozšířeni o dva nové členy, vyráželi v neděli z Orvieta. Ta dobrá nálada mi vydržela asi tak první dva kilometry. Pak se "stroj" zadřel a tělo mi řeklo, že už dál nechce jet. Během těch etap na italské výhni jsem prostě vypotil úplně všechny minerály z těla, a žádné tam už nebyly.

Chtěl jsem jet na krev, ale na jakou, když všechny červené krvinky dávno spálilo africké slunce v Apeninách. Teď už úplné fyzické vyčerpání mělo za následek mimo jiné to, že jsem tak nějak jenom z dálky vnímal, že tam někde kolem doprovodného auta pobíhá nějaké dítě, bylo moje, Románo Grosso se o něj nějak staral, a víc nevím. Kilometr za kilometrem. Pořád dál. Do ještě většího vedra. Byla neděle, mercata zavřela a šlapej ty dálky bez vody.

Krajina kolem ale byla úžasná. Vinice střídala olivový sad, za ním byla broskvová zahrada, a kousek dál prostě jen výhled, který člověka doslova uchvátí. Šlapali jsme vesničkami a městečky, která brala dech, se zastávkou na oběd v Montefiascone; pár týdnů po našem průjezdu tudy přeslo zemětřesení a restaurant, ve kterém jsme pojeli neuvěřitelně výtečné rizoto, se sesunul k zemi.

Na tachometru jsem uviděl číslo, které mi jednoduše říkalo, že do Říma je to teď už méně, než sto kilometrů. Fajn. Bylo to ale sto kilometrů, které by jednoho ubily zaživa. Kopce a zase kopce, ne nijak vysoké, ne nijak dlouhé, ale prudké, a jeden za druhým, a druhý za třetím. Už nebylo kde brát sílu.

Setkání ve Viterbu

Viterbo je dalším z pevnostních měst vysoko na kopci; zvenčí jsou vidět jen hradby, uvnitř nich žije starobylé a modernitou nedotčené italské městečko, až zrak přechází. Je zbytečné čtenáře neustále znovu a znovu unavovat dalšími litaniemi na téma vyčerpanost, horko, dehydratace a rozbitý zadek; zastavili jsme se v kavárničce aspoň na chvíli vypnout a schovat se před žhnoucím slunkem, když tu - najednou, z ničeho nic - nás servírka s červenými vlasy pozdravila česky. Na riviéře to bylo celkém běžné, jít si takhle městem a uslyšet češtinu, ale ve vnitrozemí ani omylem. Děvče už v Itálii několik let žije a také se jí nestává úplně každý den, aby jí do podniku přišli Češi, takže radost byla oboustranná.

Nějaký člověk na ulici pochopil, kam jedeme, a zeptal se, zda jsme "pelegrini", což mu část výpravy začala okamžitě rozlomouvat, že nejsme pelegrini, že jsme poutníci. Pak nám došlo, že to je to samé. Ale to je tak, když neumíme jazyk. Byl milý a přátelský, stejně jako všichni Italové, třeba ti, kteří vedle v rolích policistů vyšetřovali vykradenou benzínku, a moc se u toho vyšetřování nepředřeli. Však je azúro.

Z Viterba jsme sjížděli k dalšímu sopečnému jezeru do kempu; i tento vypadal lidsky a příjemně, a neobsahoval žádné Holanďany. Byly tam chatky jak vystřižené z české trampské osady, zase pračka, dítě mělo nad postelí opět nějaké velikánské zvíře, totiž šavlozubého crvčka, a já jsem si odpoledne po dojezdu prostě lehnul na postel - a víc nevím nic. Někdo to dítě asi nakrmil a uložil, protože ráno bylo na svém místě a cvrček ho nesežral.

Dojeli jsme. Teď už jsem to věděl. Že to dotáhneme. Že moje noční můra z roku 2002 je minulostí a do Věčného města se už nějak doplazíme. Dnes, měsíc poté, si těchto etap vážím ještě víc. Právě s ohledem na zemětřesení, které oblastí prošlo, a nenávratně zničilo velkou část z toho, co jsme obdivovali.

Napsal jsem na facebook, že zítra dojedeme do Říma. A sám jsem tomu nechtěl věřit.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák