O loutky se zajímám od druhé třídy, říká s láskou Miroslav Nop

Doma má stovky a možná tisíce loutek. Lecjaké specializované muzeum se oproti obývacímu pokoji Nopových může jít schovat. Zajímá se o ně od dětských let a asi o nich ví doslova úplně všechno.

Jak jste se vlastně dostal k loutkám?

To je ládka od dětství. Když jsem byl ve druhé třídě, přijelo do Hodolan loutkové divadlo, které údajně vedla vnučka Matěje Kopeckého. V kostele hráli Zlatovlásku metrovýma loutkama, a moc se mi to líbilo. Po představení mi paní, co vedla kašpárka, posadila tu loutku na klín. Ještě ten den jsem řekl našim, ať mi koupí loutkové divadlo.

Koupili?

Ne. Nebyly prachy. Pak mi ale jednou babička koupila malé divadélko s loutkama na drátku, a s tím jsem si vyhrál značně. Měl jsem čtyři dekorace kulis, a ostatní jsem si domaloval. To bylo totiž přesně to, o čem loutkové divadlo je - rozvíjelo to dětskou dušičku a fantazii. Později, zhruba ve dvanácti, třinácti letech jsem začal s klukama jezdit se sběrem, měli jsme prachy, a já jsem v Hodolanech v bazaru našel pimprlata na nitích, jednu za tři kačky. Brzy jsem měl pět loutek a další jsem začal dostávat třeba k vánocům, a tak se postupně sešla i čarodějnice nebo třeba kašpárek. V pubertě mě to pak přestalo bavit.

Co se stalo?

Dal jsem si inzerát a prodal jsem to někomu na Slovensko za čtyři stovky. Ale úplně jsem od loutek neutekl, během střední školy jsem spolupracoval s Kašpárkovou říší s panem Štěrbou, a mluvil jsem hlasy těch postaviček. Dnes už se to natáčí dopředu, a během divadla se to pouští, protože nejsou lidi. Hrál jsem tam asi dvě sezóny.

Ale k loutkám jste se vrátil.

Přibližně v pětadvaceti. Ženil jsem se, zařizovali jsme se, a našel jsem inzerát paní, že prodává pračku. A k ní byla krabice Alšových loutek, mněkterý byly v pořádku, do jiných se už pustili moli. Koupil jsem to.

Co jsou Alšovy loutky?

Mají úžasnou fyziognomii. Jsou to malebné a krásné loutky. Když počátkem dvacátého století vznikl Svaz přátel loutkového divadla, byl jeho členem i Mikoláš Aleš. A ten pocházel ze stejné vesnice, jako Matěj Kopecký. Byl tím divadlem tak silně ovlivněný, že ty loutky maloval, a podle jeho akvarelů později vznikly skutečné loutky. Vyráběly se od roku 1912, měly sádrové hlavičky otiskované do formy. Zpočátku byly při výrobě problémy s formama, ale už někdy kolem roku 1918 existovalo asi šedesát druhů těchto loutek a šly do prodeje.

Začal jste je shánět?

Vytiskl jsem a rozvěsil po celé Olomouci plakát, že koupím nepotřebné loutky. Pak se mi už ozývali lidé z celé republiky, a jezdil jsem si pro loutky i do Plzně nebo do Prahy. Mnohdy jsem si připadal jako Cimrman. Někam jsem přišel, a dozvěděl jsem se, že "zrovna včera jsme to vyhodili!" Ale byla to doba, kdy se daly loutky pořídit doslova za drobné. V té Plzni jsem koupil za stovku sadu Münzbergových loutek, protože tomu pánovi to ve starožitnictví nechtěli vzít. Loutky kupuju dodnes, ale doba už je jiná a lidi mnohdy nevědí, co ještě by si za loutky řekli. Minule pán v Praze mi chtěl prodat sadu loutek za osmdesát tisíc. Řekl jsem, že mám deset. nakonec mi je prodal.

Sbíráte je tedy kromě hraní divadla?

Ano. Dnes už s motivací, aby naše kulturní dědictví vůbec zůstalo doma, v České republice. JInak by to všechno skoupili Němci a do Ameriky. Svěratelů ale moc není. Jen já, pan Vorek v Brně už umřel a o sbírku se stará jeho žena. A Knížák, hovado jedno.

Jak často vystupujete?

Snažíme se hrát divadlo po školkách, dětských dnech, kde si nás objednají. V září budeme hrát pro Nadaci Malý Noe, a pravidelně vytsupujeme na veletrhu For Model. Tam i získáváme spoustu zakázek. A napište tam, prosím, že pořád sháníme a vykupujeme nové loutky.

Vlastimil Blaťák