Případ Jana Pavla II.: Olomoucká omluva za válku proti reformaci

Když v květnu 1995 navštívil papež Jan Pavel II. Olomouc, aby zde svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka a Jana Sarkandera, došlo také k něčemu, co otřáslo půl tisíciletím katolického postoje vůči reformaci, alespoň toho oficiálního. Papež se jménem církve omluvil za válku proti reformaci. S uvedením nejoblíbenějšího papeže dvacátého století mezi svaté je dobré připomenout si jeho olomoucké dny a událost, k níž během tohoto pobytu došlo.

Co v českých zemích začalo Husem a pokračovalo zabíjením za následných protireformačních válek v celé Evropě, bylo tehdy v Neředíně za potlesku přítomných věřících naráz doopravdy minulostí. Ostatně konkrétně za smrt Husovu se Jan Pavel II. omluvil už o pět roků dříve (a totéž zopakoval v roce 1999 ještě v Římě). Nebylo to nic překvapujícího od papeže, který se po celou dobu trvání svého úřadu zaobíral myšlenkou napravit ty skutky minulosti katolické církve, které vnímal jako hříchy; jeho vstřícné kroky nejen vůči ostatním vyznáním způsobily převrat mezi věřícími, jakkoli dnes zní vzájemná tolerance až skoro banálně a samozřejmě. Síla osobnosti Jana Pavla II. byla totiž právě v tom, že každý podobný akt, který učinil, byl všeobecně přijat. Usmíření začalo a dějiny na ně čekaly pět století.

V Neředíně na letišti

Ta slova zněla přítomným uším jako zjevení. Ano, jistě: Jan Pavel II. se omlouval nejen zde a nejen protestantským směrům. Omlou-val se vícekrát a mnohým. Jeho oficiální životopis eviduje celkem jedenáct zásadních omluv jménem katolické církve za minulost, a omluva olomoucká byla „pouze“ jednou z nich.Tento mimořádný dějinný okamžik nicméně jako by trochu zapadl: Čechy, už dlouhá léta v podstatě ateistický národ, mnohem více zaujala právě už dřívější omluva za Jana Husa, se kterým jako s člověkem byli možná schopni se lidsky jednodušeji identifikovat. Světová média nicméně papežově projevu věnovala nebývalý prostor: v Itálii, ve Francii, v Německu i ve Spojených státech se olomoucká slova Jana Pavla II. ihned dostala i na titulní strany nejvýznamnějších titulů. Například podle deníku La Stampa právě začaly novodobé dějiny církve. Byla vnímána jako přelom, jako událost epochálního významu; krok katolické církve směrem k usmíření a akceptace jiných názorů. Česká média nicméně tehdy tento bod návštěvy Jana Pavla II. skoro pominula. Jeho slova jako by zapadla a rozhodně se jim nedostalo tolik pozornosti, jako dílčí omluvě za Jana Husa.

Jak vnímáme Husa

Naznačená rozporuplnost českého vnímání papežových slov – obrovské uznání, kterého se mu dostalo za Husa a na druhé straně skoro až nevšímavost, sekterou našim uším proplynula slova o reformaci jako celku (a tedy celoevropském fenoménu) je stěží pochopitelná zvenčí; evropské noviny se podivovaly české reakci už tehdy. Pohledem zevnitř je o něco jasnější, byť otázkou zůstává, zda je to poznání radostné: chudák Hus se totiž v průběhu dějin stal hrdinou nejprve obrozeneckým, poté si jeho obraz přizpůsobili sobě samým komunisté, nyní to s potěšením činí takzvaní vlastenci alias „landizující“ nacionalisté; výsledkem je všeobecně známé jméno českého mučedníka, s jehož pokrouceným a velmi zjednodušeným obrazem se Češi dokáží lépe identifikovat. V tomto kontextu je skoro přirozené, že olomoucká omluva Jana Pavla II. na neředínském letišti, určená celé evropské reformaci, a vlastně celé evropské civilizaci, vyšla více nebo méně do prázdna, a zůstala v podstatě nepovšimnuta. Tím klíčovým poselstvím Jana Pavla II. nicméně není nutnost zavřít se do knihoven a nastudovat si dějiny reformace a životopis Jana Husa. To, čeho se papež celým svým pontifikátem snažil dosáhnout, byla prostá lidská reflexe. Touha jít příkladem, a jakkoli byl mnohými a velmi často obviňován za lacinost, také snaha udělat ten první krok.

-vb-