Zrušení červené čáry přineslo nehokej, říká dnes Jiří Látal

Psal se rok 1990 a Olomouc hrála baráž o extraligu se Slovanem Bratislava. O přestávce utkání se pořádala tradiční soutěž ve střelbě puků na bránu ze středového kruhu. Z ničeho nic se na ledě mezi vylosovanými diváky objevil tehdejší hráč Philadelphie Flyers a nedávný emigrant Jiří Látal - a stadion, překvapený z toho, co se právě děje, propukl v ohlušující aplaus.

Vzpomínáte si na to?

Samozřejmě. Organizaci té divácké soutěže ve střelbě měl na starost pan Kouřil, a mě tehdy za mořem skončila sezóna, bylo po revoluci a mohl jsem zpátky. Byl ale obrovský rozdíl jít před lidi hrát zápas, a stát před nimi v civilu. Cítil jsem se nesvůj.

Pamatuju se, že jste ze tří střel ani jednou netrefil bránu...

Je to tak. Teď jste mi to připomněl. Ale bylo domluveno, že abych to měl těžší, budu střílet vzduchem. Navíc jsem byl v botech, led byl čerstvě po rolbě, a jakmile nemáte oporu jako na bruslích... Pamatuji si na to celé ale jenom matně.

Emigroval jste na podzim 1989. Jaké to bylo v Americe?

Náročné. Samozřejmě se nemůžu srovnávat s lidmi, kteří třeba utíkali před nějakou perzekucí. V roce 1989 už to bylo jiné. Život tady byl relativně pohodlný, a já jsem tušil, že za mnou bude moci manželka s dítětem přijet, a že z toho snad rodina nebude mít nějaké problémy. Byl to jiný svět, a nebylo to doma. Já jsem z Hané, a jezdil jsem třeba na víkendy domů, i když jsem hrál v Praze nebo v Trenčíně. Tady jsem věděl, že se už možná nebudu moci vrátit. A než člověk takový životní krok udělá, jen těžko si umí představit, co ho čeká.

Jak se to vlastně celé seběhlo?

Dostal jsem poprvé nabídku od Toronta, kterým jsem byl draftovaný, už v roce 1985. Bylo to po mistrovství dvacítek, byl jsem zraněný, a neuměl jsem si to tehdy vůbec představit. Po vojně už to bylo jiné. Když se pak nabídka z NHL objevila podruhé, začal jsem o ní vážně uvažovat. A velký vliv na moje uvažování mělo i to, že jsem necítil nějakou větší šanci v reprezentačním dresu. Připadalo mi, a dnes nevím, jestli to byla skutečnost, nebo jen můj subjektivní pocit, že jsou v reprezentaci občas kluci, kteří jsou tam z jiných důvodů, než výkonnostních. Na mistrovství světa 1989 do Švédska jsem sice jel, ale jen jako náhradník, a hrál jsem jen jeden zápas. Když jsem zvažoval, jestli té nabídce kývnout, nebo ne, měl jsem v tu chvíli pocit, že ano. A využil jsem ji.

Jak to tehdy probíhalo? Předpokládám, že za komunismu vás nemohl například oficiálně kontaktovat agent.

Byli jsme koncem léta v Německu na soustředění s reprezentací. Byli tam skauti z NHL, a ti moc dobře věděli, že většina kluků nikam nepůjde, ale občas mělo smysl to zkusit. Oslovili mě, a já kývl. Ale to ještě nebyla konkrétní nabídka. Věděl jsem, že za dalších čtrnáct dní pojedeme zase do Německa na předsezóoní soustředění se Spartou, a agenti se na mě přišli podívat. Dozvěděl jsem se, že je zájem z Philadelphie. Tehdy kromě manželky a táty nikdo nevěděl, že s nimi jednám, ani brácha ne (Jaromír Látal, bývalý obránce Olomouc, pozn. red.). Měl jsem podmínku, že bez podepsané smlouvy nikam nejdu. Poslali mi proto smlouvu faxem, já ji podepsal, a odletěl jsem za oceán...

Jaké to bylo v NHL?

Byl jsem v Americe tři sezóny. A ta smlouva byla dvoucestná. Šel jsem na farmu za čtvrtinu peněz. Tedy, nešlo mi o ty peníze, šlo mi o NHL, a kdybych to věděl, nikdy bych to nepodepsal. Jenže tehdy nebylo dost informací. O tom, že půjdu asi na farmu, mi řekl Andy Murray už v letadle. Nechali si mě v kempu, a poslední den jsem se dozvěděl, že mám jít na farmu. Tušil jsem to, ale bylo pro mě velice těžké to vstřebat. Zvažoval jsem, jestli se nesebrat a nevrátit se. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu a že to zkusím. Do duše mi promluvil strýc, a vysvětlil mi, že Kanaďané a Američané zkoušejí, co člověk vydrží, a testují ho. Tím mi dal impuls to vydržet. Tam nikdo nic nedostane na stříbrném podnose.

Nakonec jste se do prvního mužstva dostal.

Nakonec ano. Ale nebylo to jednoduché. Musím říct, že na co jsem sáhl, to mi na farmě šlo. Flyers se tou dobou moc nedařilo, čekal jsem na telefonát, ale čekal jsem na něj opravdu dlouho. Tuhle zkušenost mám já, má i František Kučera, a samozřejmě i Dominik Hašek. Později si začali do NHL vodit Evropany přes drafty a těm klukům mnohdy tato zkušenost chyběla. Čili, neměl jsem cestu nahoru vydlážděnou, ale šlo to.

V devadesátých letech jste se pak vrátil.

Ve Flyers se tou dobou vyměnil generální manažer a já jsem necítil důvěru. Měl jsem sice jednocestnou smlouvu ještě na dvě sezóny a trejdem bych asi nic netratil, možná to chtělo jen trpělivost, ale rozhodl jsem se k návratu do Evropy. Nejprve do Finska, kde jsem odehrál jednu sezónu, a pak jsem ve 27 letech skončil s hokejem. Měl jsem problémy se zády. Začal jsem v Olomouci trénovat starší žáky. Což byl od pana Přecechtěla velice dobrý krok, protože hokejista, vlastně každý sportovec, když skončí, má to těžké. Dvacet nebo třicet let hrajete, pak to zatížení skončí a neumíte bez toho být. Naprosto chápu třeba Dominika Haška, proč se dvakrát vracel. Trénování mi pomohlo ten krok lépe zvládnout, zůstat na střídačce.

Přesto jste se k aktivní kariéře ještě vrátil.

Dva roky jsem nehrál. Začal jsem v Olomouci trénovat juniory, extraligu. Někdy v půlce sezóny, té po titulu, jsem si občas zašel s áčkem na led, a pak se měl pan Augusta zeptal, jestli bych to ještě nezkusil. A já jsem souhlasil, že začnu hrát. Na úroveň extraligy jsem se cítil. Po měsíci tréninku jsem odjel na zápas do Vsetína, který jsem odehrál myslím velice dobře, a dokonce měl zvolili hvězdou zápasu, a tím pro mě sezóna skončila. Ráno za mnou přišel pan Přecechtěl a oznámil mi, že nemůžu hrát, protože patřím Spartě.

Jak to tehdy doopravdy bylo?

Byla to taková čechovina...

Mohu tento výraz použít?

(zamyslí se) Ale jo, použijte. Byl jsem hráčem Sparty a ta za mě podle nějakých tabulek chtěla půl milionu. Z klubu tam poslali složenku a dotiskli na ni nuly. Takže Sparta nejprve potvrdila přestup, a pak se na to přišlo, a já dostal disciplinární trest do konce sezóny. Do konce roku jsem už neodehrál ani jeden zápas. Dál jsem trénoval juniory, vyhráli jsme titul, a znovu hrát jsem začal až tu další sezónu. A chodil jsem na led s lajnou Kratěna Broš Tomajko, kterou jsem si sám vychoval v juniorech. Bylo to krásné.

Co děláte dnes?

Hokeji se nevěnuji už osm let. Mám tady v Olomouci u Zenitu rehabilitační centrum.

Sledujete ještě hokej?

Už moc ne, protože se mi nelíbí. Dnes už mám odstup, a dnešní hokej mě nezaujal. Největší problém mám se zrušenou červenou čárou. Měla zůstat, to je jednoznačné. Bez ní vznikl takový nehokej. A to nemluvím o zvětšení třetin, nebo o zákazu střídaní při zakázaném uvolnění. Je to takový basketbal, a hokej, který se hrál před dvaceti, třiceti lety, byl mnohem zajímavější, produkoval více šancí, bylo mnohem víc situací dva na jednoho nebo tři na dva.

Zahrajete si ještě někdy za staré pány?

Ne. Hokej podle mě není rekreační sport. Třeba brácha chodí za starou gardu, ale v Praze není problém s ledem, a pokud alespoň elementárně trénujete, jde to. Jenže hokej je natolik specifický, že ten trénink potřebujete, není to fotbal. Není to podle mě rekreační sport.

Vlastimil Blaťák